Filipe, zaujalo mě, že aktuálně studujete doktorát v oboru antropologie. Proč jste se rozhodl jít po studiu fotky jiným než uměleckým směrem?
FILIP: V rámci studia fotografie toho není zase tolik, co by se dalo zkoumat. Už v diplomové práci jsem se zabýval vlivem fotografie na vnímání lidí, což už bylo nasměrované spíš do výzkumného světa a byl to takový odrazový můstek právě k doktorandskému studiu. Původně jsem se chtěl hlásit na Filmovou a televizní fakultu do Bratislavy, ale tam mi to z různých důvodů dvakrát nevyšlo, tak jsem se rozhodl pro antropologii na Fakultě humanitních studií, která vlastně byla založená s vidinou, že by se tam mohly potkávat různé obory a prolínat se. Bádání v uměleckém světě mě zajímalo už při studiu fotky, vždycky jsem se zabýval spíš teoretickými přednáškami než těmi praktickými předměty, v tom jsem byl v kontrastu k ostatním spolužákům. Vlastně jen dál pokračuju ve své linii.
STUDIUM UMĚNÍ
Oba jste studovali na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, kde jste se i seznámili. Proč jste si vybrali právě tuto univerzitu a jak dokážete, Pavlíno, srovnat tamní studium s ostatními školami, kde jste také studovala, jako je Sutnarka v Plzni nebo AVU v Praze?
PAVLÍNA: Začnu asi tím, že jsem studovala obor šperk na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě, přirozeně jsem tak ve šperku chtěla pokračovat i na vysoké. Do Prahy jsem se nedostala, tak další přihláška byla do Plzně. Tam se mi líbilo, byla jsem tam spokojená, s dnes už bývalým vedoucím ateliéru jsem si nejdřív sedla, ale nakonec jsem zjistila, že jsme si vlastně vůbec nerozuměli v tom smyslu, že trochu zneužíval svojí pozice, zejména poté, co zjistil, že si chci na magistra podat přihlášku na UMPRUM. V tu chvíli jsem se rozhodla, že to není člověk, pod kterým bych chtěla pokračovat dál.
Když jsem školy celkově porovnávala, přišlo mi paradoxní, že v Plzni je škola stavěná jako open space. Jde o prostor, kde se studenti mají setkávat a spolupracovat, což je skvělá myšlenka, ale v něčem mi to vlastně připadá trochu násilné. Ne všem je příjemné být v takhle otevřeném prostoru, kde nemáte svůj koutek, kam se můžete schovat a dělat si své věci. Vedlo to k tomu, že se tam studenti začali obklopovat skříněmi a různými předměty, aby si ty své koutky vytvořili a nebyli v tom prostoru tak obnažení. Oproti tomu budova v Ústí nebyla původně stavěná jako škola, dřív sloužila jako nemocnice, takže tam byly tmavé chodby a ten prostor nepůsobil úplně příjemně, na druhou stranu mi přijde, že tam spolu lidé dost komunikovali. Vlastně jsem se tam s lidmi mnohem víc skamarádila, ač jsem tam byla za covidu, to mi přijde jako největší paradox. Fyzicky jsem tam byla jeden semestr a pak už jsme fungovali online.


Na UMPRUM jste tedy ale nakonec nešla…
PAVLÍNA: To, že UMPRUM úplně není místo, kde bych chtěla být, mi došlo až při přijímacím pohovoru. Zjistila jsem, že tamní prostředí je na mě až moc ambiciózní. Chtěli po nás, abychom už měli nějakou vizi a hned od začátku do toho opravdu šlapali. Připadá mi, že je tam na studenty kladený celkem velký tlak a mně to bylo nepříjemné, takže už při pohovoru jsem si vlastně říkala, že tam nechci jít, což je samozřejmě strašně zvláštní situace, když se tam člověk hlásí a najednou si uvědomí, že na té škole studovat nechce. Rozhovor úplně na konci přijímaček byl poslední moment, kdy jsem si řekla, že to opravdu není pro mě. Tehdy bylo ale už trochu pozdě se hlásit ještě někam jinam a v Ústí byla prodloužená lhůta pro podání přihlášek, navíc jsem tam znala vedoucího ateliéru Marcela Mochala, který původně učil v Železném Brodě, takže jsem si říkala, že aspoň znovu nenarazím na někoho, s kým si nesednu. Dostala jsem se tam a byla jsem tam opravdu spokojená. A potkala jsem Filipa.
FILIP: Je pravda, že my ta místa a osudy máme docela propletené. Já jsem se narodil v Plzni, pochází odtamtud moje maminka, takže jsem se původně taky hlásil na fotografii na Sutnarku, ale nedostal jsem se tam. Zkoušel jsem se hlásit na FAMU, ale nestihl jsem to, takže jsem se vlastně do Ústí dostal taky díky tomu, že tam měli prodloužené přijímací řízení. Z Ústí mám navíc ještě tetu a strejdu, také tam učil pan profesor Miroslav Vojtěchovský, který se celý život zabýval fotografováním skla, a já jsem ho znal z workshopu, kterého jsem se kdysi účastnil. Focením skla jsem se zabýval od začátku, můj táta je totiž sklář, tak jsem se vůbec ke sklu dostal. A přes fotografování skla jsem se zase dostal k Marcelu Mochalovi, pro jehož ateliér jsem fotografoval celou dobu, co v Ústí byl. Díky tomu jsme se poznali s Pájou, jeli jsme tehdy do Ostravy na Meat Design a já jsem tam fotografoval jejich expozici. Vždycky jsme si říkali, že je to v Ústí takové rodinné, což nám vyhovovalo. Méně lidí, všichni se tam znají,... Zároveň tam samozřejmě nejsou takové velké akce a osobnosti jako na UMPRUM. Já jsem si vlastně na UMPRUMku ani nepodával přihlášku, protože jsem z toho měl respekt.
PAVLÍNA: Je pravda, že jsem po střední tou školou v Ústí trochu opovrhovala. Připadalo mi, že se tam hlásí skoro všichni, a že se tam skoro všichni také dostanou. Samozřejmě, že UMPRUMka měla takový ten lesk... Nakonec jsem se musela Ústí v duchu omluvit, protože jsem se tam cítila hrozně dobře a i pedagogové tam byli skvělí. Ústí je taková srdcovka.
FILIP: Buď ho člověk miluje, nebo nesnáší. Není nic mezi tím.


Při studiu na AVU vás pak, Pavlíno, nepotkalo to, čeho jste se bála na UMPRUM?
PAVLÍNA: Připadá mi, že tam je atmosféra jiná. Na člověka jako designéra se opravdu klade větší tlak – aby se věnoval sebeprezentaci, měl webové stránky, každý rok dobrý design,... U volného umění je samozřejmě také důraz na kvalitu, není to tak, že by nás úplně nechali dělat si, co chceme, ale necítila jsem tam tlak na to, že musím teď vystavovat tady, přihlásit se sem, hlavně, aby to dobře vypadalo na sociálních sítích a podobně. Takovéhle věci tam nikdo neřeší.
Máte pocit, že na UMPRUM se to řeší?
PAVLÍNA: Neznám všechny obory, ale třeba na skle se vždycky kladl důraz na prezentaci.
FILIP: Což není špatně, jde jen o to, že to byl jiný přístup.
PAVLÍNA: Zároveň si myslím, že tím, že jsem na AVU šla už po magisterském studiu, měla jsem trochu nadhled. Možná i UMPRUMku bych najednou v tu chvíli vnímala jinak. Podle mě by se mi nakonec hodilo, že mě někdo motivuje k tomu, ať si udělám web, který jsem si stejně nakonec musela udělat. Ale když jsem byla ještě ten hledající se student, přišlo mi strašně děsivé, že už musím začít tyhle věci dělat. Přitom jsem cítila, že se teprve chci hledat, svobodně tvořit a teprve potom se začít věnovat sebeprezentaci. Podle mého mají UMPRUM i AVU jakousi auru nedotknutelnosti. Pro středoškoláky těsně po škole je to takový svatý grál, v něčem nedostupný. Ale pak člověk zjistí, že jsou tam taky normální lidi a je to úplně normální škola, vlastně jako každá jiná.
FILIP: Když si vybavím dokument Zkouška umění, tak jsem taky měl tehdy dojem, že na AVU chodí přesně takoví lidi, co jsou v tom filmu zobrazeni. Když tam ale Pája začala studovat, zjistil jsem, že ti výrazní, extravagantně oblečení lidé jsou většinou spíš návštěvníci na klauzurách, a ti studenti, co tam doopravdy chodí a studují, takhle často vůbec nevypadají.
PAVLÍNA: Ve Zkoušce umění byli vybraní specifičtí lidé a většina z nich se na studium myslím nakonec ani nedostala.


UMĚLCKÁ TVORBA A RODIČOVSTVÍ
Jakým způsobem tedy probíhá vaše spolupráce? Vy Filipe fotíte, co Pavlína vytvoří?
FILIP: Mám představu, že jsem někdy trošku takový Pavlínin manažer, snažím se jí připomínat termíny, když něco zapomene, často se spolu radíme, vzájemně konzultujeme a mám pocit, že vlastně cokoliv děláme, tak většinou jeden pomáhá druhému.
PAVLÍNA: Vzniklo i pár uměleckých spoluprací, které spíš přirozeně vyplynuly, než že bychom se o ně aktivně snažili. Naše osobní performance byla, když mi Filip ostříhal vlasy, to jsme spolu ještě nechodili, až pak jsme to trochu provázali s naším vztahem. Vnímali jsme to jako akt odevzdání se tomu druhému. To jsme udělali několikrát a pak jsme si po svatbě oholili vlasy na pár milimetrů a udělali jsme si autoportrét, čímž jsme završili tuhle ze začátku spíš srandu, až pak jsme z toho udělali definitivní dílo.
Jsou třeba nějaké momenty, kdy vnímáte, že to, že je ten druhý také tvůrce, trochu limitující? Umíte si třeba představit, v čem by bylo jiné, kdyby jeden z vás měl klasickou práci s pevnou pracovní dobou?
FILIP: Asi bychom měli víc peněz. A možná méně věcí…
PAVLÍNA: To nevím, jestli s tím souvisí. (smích)
FILIP: Tak máme doma hodně různého vybavení, nástrojů a rekvizit.
PAVLÍNA: To je asi pravda. Kdybych chodila do práce, tak doma nemám ateliér a máme tam víc místa. Zároveň když si představím, že Filip chodí do práce a já jsem teď s naším synem Vendelínem doma, tak by to pro mě bylo asi kritické. Občas se stane, že má Filip celý den focení a já jsem s Vendelínem schopná něco udělat, ale není to tak jednoduché, nedaří se mi moc soustředit.
FILIP: Když Pája potřebuje pracovat u kahanu, většinou vezmu Vendelína a jdeme ven, což by asi při normální práci úplně nešlo. Kdyby byl jeden z nás v klasické práci, tak by to bylo hrozně náročné, protože by každý měl úplně jiný rytmus a nároky.
Jak byste tedy řekli, že rodičovství změnilo váš rytmus v tvorbě a váš vztah?
PAVLÍNA: Řekla bych, že si umíme lépe stanovovat priority a lépe nakládat se svým volným časem. Najednou zmizelo takové to prokrastinování, což se nám dřív dělo, to se asi děje všem. Myslím momenty, kdy člověk jenom tak scrolluje na telefonu nebo lelkuje. Najednou jsme věděli, že volný čas na práci, kterou potřebujeme udělat, máme právě teď a není ho tolik. Cítím, že jsem víc produktivní, možná i kreativní – teď je ten čas, tak to jdu dělat. Takže vlastně produkuju mnohem víc nápadů a přijde mi, že mám i otevřenější mysl. Chrlím různé nápady a mám z toho radost.
FILIP: Práce je asi i soustředěnější. Člověk ví, že nemůže strávit celý den děláním ničeho, ani se mu vlastně nechce. Máme vše víc plánované – když já potřebuju něco dělat, Pája si musí udělat čas a naopak.


Otevřela se vám s narozením dítěte v tvorbě i nějaká nová témata?
PAVLÍNA: Doteď jsem měla pocit, že ne. Ale včera jsem byla sama s Vendelínem v kavárně, Filip měl focení a já jsem si chtěla číst nějakou teorii k disertační práci. Myslela jsem si, že Vendelín bude spát a já si budu číst a on se samozřejmě vzbudil. No a taková záchrana matek, když potřebují dítě zabavit, jsou křupky. Začala jsem ho jimi ládovat a samozřejmě to fungovalo. Přečetla jsem si několik stránek, udělala si výpisky, měla jsem radost, jak jsem efektivní, no a potom Vendelín křupky vysypal a jak jsem je sbírala, říkala jsem si, že jsou to docela zajímavé tvary, Filip mu je totiž ještě různě namíchal, aby byly pestřejší. No a najednou mám v hlavě, že bych mohla udělat nějakou ódu na mateřství z tvarů křupek. Myslela jsem si, že žádné téma související s mateřstvím nemám a najednou chci dělat věci z dětských křupek. Takže to tam asi trochu začíná prosakovat.